Neko a Niko: Stopa

24. března 2014 v 7:06 | Antone

Myslím, že jsem to již někde napsala, ale znovu říkám, že jsem se u další kapitoly svého příběhu tak trochu sekla a tak jsem se rozhodla ji přeskočit. Tohle je kapitola, která měla následovat, ale myslím, že nebude vadit, když ji přidám teď. Upřímě jsem se na Neka a Nika těšila a pokud by někomu z vás nebylo úplně jasné, co se stalo, neváhejte se mě zeptat :). Schválně to nepíšu v Ich verzi, protože jsem se nechtěla stavět nefér ani k jednomu, ani k druhému. Přeji hezké počtení :D.




V zaprášené uličce zapadlé čtvrti utíkal drobný kocourek s okrovou srstí zdobenou černými pruhy, ve kterých se při bližším pohledu daly rozpoznat menší tečky. Snažil se našlapovat pomalu a navzdory rychlosti jeho pohybu se dalo docela zřetelně poznat, že si každý další krok pečlivě vybírá. Nespěchal. Pouze se snažil vychutnat si pocit volnosti, který tato rychlost poskytovala.

Náhle se zastavil a začal větřit. Poblíž byli psi. Podle všeho jich nebylo málo. A nebyli sami. On jeden totiž nemusí být myší, aby poznal, že na blízku je kočka…nebo kočky. "Pro tento den bylo adrenalinu až dost…" vzdychl nahlas a čekal na odpověď. Věděl, že ji dostane. Jeho příteli totiž takové bezdůvodné vzdávání se dobrodružství připadalo téměř jako přímá urážka.



Jak to myslíš, "dost"!? osopil se na něj někdo, při jehož slovech měl kocourek pocit, že se mu rozpadne lebka. "Myslím to přesně tak, jak jsem to řekl." Odpovědělo prostě kotě a zcela ignorovalo tón nyní již velice podrážděné neviditelné duše, která jakoby se v jeho nitru napínala, až z toho málem dostalo bolení břicha.

Neko, copak ti to opravdu musím znovu vysvětlovat? Adrenalinu není nikdy dost! Přestaň už pořád lpět na zbytečnostech a pojď se mnou ty psi sledovat, nebo tohle tělo ovládnu já, udělám to za tebe a ty se budeš moci jenom dívat!

"To si nedovolíš!" vyprskl Neko a okamžitě toho zalitoval, neboť nově příchozí ho mohli zaslechnout. Naštěstí se zdálo, že psi nejsou dostatečně blízko, aby ho vůbec uviděli, natož slyšeli. Najednou pocítil neočekávanou radost, že stojí proti větru.

Nedovolím, říkáš? Zeptal se hlas a z jeho způsobu, jak dokázal téměř zazpívat každé slovo bylo patrné, že dobírat si tohoto kocourka ho ohromě baví. Tak sleduj! Najednou Neko pocítil neuvěřitelný tlak v hlavě a cítil se, jako by měl každou chvíli ztratit vědomí. Nebolelo to, ale ani to nebylo moc příjemné. Pak mu potemnělo před očima.

Když se znovu rozjasnilo, spatřil před sebou okrového kocoura s pár černými skvrnami, které dohromady utvářely několik silných pruhů. Podíval se do jeho tváře- do svojí tváře, která už v tuto chvíli už ani nepatřila jemu, ale jiné duši, jeho společníkovi, který se na něj nyní šklebil a v jeho jediném jasně fialovém oku to pobaveně blýskalo. Druhé oko bylo dosud zakryté neuměle vytvořenou páskou, za což by byl Neko normálně rád, ale momentálně byl příliš zabrán do obav o vlastní život, než aby věnoval pozornost tomuto malému vítězství.

Niko, zbláznil ses!? Vždyť mě- nás zabijou! Ještě je čas, otoč se, a zapomeneme na to!

Ze všech sil posílal své druhé mysli mentální zprávy, ale Niko si to už rázoval v jeho těle a předváděl se, jak dokázal hlavní mysl tohoto těla- Neka, umně přetáhnout na druhou kolej. Niko byl vždy na rozdíl od Neka ten zbrklejší a také podstatně víc tvrdohlavý. K Nekově smůle byl ale Niko i daleko mentálně silnější a ačkoliv měl kontrolu nad tělem většinou Neko, Nikovi nedělalo ani nejmenší problém ho vystrnadit a usídlit se v těle místo něj. Někdy to hrálo v Nekův prospěch…jindy ne.

Najednou oba ucítili bodavou bolest v levé přední tlapce. Neko, když v tuto dobu neobýval své tělo, byl stejně citlivý na fyzickou bolest, jako jindy. Niko se vzpamatoval jako první. Z tlapky mu trčelo cosi, co s jistou dávkou fantazie připomínalo zlatý kroužek, když ho někdo na dvou místech zlomí. "Náušnice…" vydechl Niko a na tváři se mu znovu objevil úsměv. "Vždycky jsem chtěl jednu nosit!" prohlásil a začal si ji jemně vytahovat z tlapky.

Náušnice..? vysoukal ze sebe Neko a znejistěl. Odkud může Niko zrovna tenhle pojem znát?

Niko..? nadhodil a snažil se, aby jeho hlas zněl bezbarvě. "Hmm?" odpověděl Niko, kterému se právě podařilo téměř bezbolestně hrot vytáhnout. Vzpomínáš… vzpomínáš si na náš první rozhovor..? Niko najednou ztuhl. Jistě, bylo pro něj těžké, že tohle není ve skutečnosti jeho původní tělo, ale Neko tuhle otázku považoval za docela důležitější, než duševní rozpoložení svého společníka. "Samozřejmě, že ano," odpověděl Niko tónem, z něhož mrazilo. Nekovi okamžitě došlo, že svého nejlepšího přítele téměř ranil, ale rozhodl se, že si pocit provinilosti nechá na potom. Stále nevíš, kým jsi byl, než jsi umřel?

"Ne…" řekl Niko a znělo to téměř omluvně. Nekovi ho bylo vlastně docela líto. Byli oba úplně jiní, ale přesto stejní. Když spolu poprvé mluvili, byl Niko zbloudilou duší, která bůhvíproč nenašla cestu na onen svět a ze své minulosti si nepamatoval ani jméno, natož pohlaví, nebo dokonce živočišný druh. Pak narazil na Neka, tehdy ještě malé zbloudilé koťátko, které ještě žádné jméno nestihlo dostat, ale aspoň si bylo jisté svým pohlavím a druhem. Niko poté uzavřel s Nikem duševní spojenectví, navzájem si dali jména a pomáhali si sehnat potravu pro své jediné zesláblé tělo, které postupně sice začalo sílit, ale stále nebylo tak silné, jak by správná kočka v jeho věku měla být. Ale jim to nevadilo. Byli spolu a spolu si připadali silní. Tedy v mezích možností.

Niko, promiň, že jsem se ptal, jen mi přišlo divné, že víš, co je to ta Náušnice, nic víc…

"To je v pořádku a řeknu ti to na rovinu: Nevím, jak to, že to vím a jediné co vím, je to, že to vím… Stačí?" Když by měl Neko v tuto chvíli k dispozici rty, tak by se pousmál. Myslím, že jo. Řekl a připadal si trochu hloupě.

No, zdá se, že nám ti psi utekli, nejsi zklamaný? Zeptal se Neko nakonec s úmyslem, že si ze svého společníka taky trochu vystřelí.

"Ha, ha, nemysli si, že se z toho jen tak vykroutíš, budeme je hezky sledovat!" umanul si Niko a tiše jako myška se vydal pronásledovat skupinku psů vedenou zjizveným zlatým labradorem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ať jsi, kdo jsi, klikni :D !

Nekliknu :P !! 100% (28)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama